Menu

anigif

A+ A A-

V Olomouci si stěžujeme na systém. V Udine není žádný

foto: Zuzana Indrová,  Kateřina Slováčková foto: Zuzana Indrová, Kateřina Slováčková

Udine, město ležící na severovýchodě Itálie, je Čechům poměrně neznámé. Nepočítáme-li fotbalové fanoušky, kteří vědí, že zde působí jeden z nejlepších italských klubů – Udinese Calcio. Ale už málo se ví, že je to město univerzitní, že se tu vyučuje bohemistika a překladatelství z češtiny zde má poměrně vysokou úroveň. A také, že je městem, které bývalo součástí habsburské monarchie, nebo že je to odsud jen pár kroků do Slovinska.

V Udine se dá stejně jako v Olomouci téměř všude dojít pěšky, přesto je nejoblíbenějším způsobem dopravy jízdní kolo. Je možno si jej zapůjčit z veřejných stojanů. Pořízení půjčovní karty stojí 10 euro a hned je třeba ji nabít na 10 euro. První půlhodina je zdarma, druhá půlhodina už stojí 0,30 euro, každá další hodina 1,50 euro. Výhodnější je tedy si od někoho koupit starší kolo. Je ale také mnoho takových, kteří si večer prostě nějaké přivlastní, někteří Erasmáci v této disciplíně dokonce vynikají. Kola tak putují mezi majiteli rychleji než myš v mlýnici. Cyklostezky ve městě nějaké jsou, ale v centru je stejný povrch jako v Olomouci, takže z vás kočičí hlavy a kameny za chvíli vytřepou duši. Námi obdivovanou udinskou specialitou je jízda na kole s deštníkem v ruce a v největším lijáku.
Touží-li někdo po dobrodružství, může se projet autobusem. Lístek stojí 1,10 euro, ale to napětí při jeho nákupu! Automaty nabízí pouze cigarety, kondomy, léky či mléko, jízdenky v nabídce nemají, musíte do trafiky. Ale ne jen tak ledajaké – ne v každé trafice se jízdenky prodávají a v těch několika málo se můžete zastavit pouze mimo siestu, která trvá přibližně od půl jedné do půl čtvrté. Během siesty se město zavírá a odchází na oběd. Kromě několika barů, restaurací a větších obchodů v nákupním centru je zavřeno úplně všechno.
Pokud člověk neumí ani trochu italsky, nezbývá než se zlepšit v pantomimě. Italové totiž všechno dabují a překládají (třeba i včetně obchodních značek, např. Schwarzkopf byste hledali marně, tady jedině Testanera), takže mimo univerzitu je pravděpodobnost setkání s někým, kdo umí anglicky, téměř nulová. Na univerzitě je možné odchytit některého studenta anglické filologie, zahraniční referentku či nejstarší knihovnici, na ostatní platí jen pantomima.
Pokud vás navnadily zmínky o levném a chutném jídle v předchozích reportážích ze Slovinska a Slovenska, my vás zklameme – za euro si koupíte leda tak kávu, a to si o ni ještě musíte říct u baru, jinak vás bude stát minimálně o 30 centů víc. Téměř všude je ovšem dobrá, a to i z automatu. Menza nabízí oběd za čtyři eura, což se nelíbí ani místním studentům. Vedení kolejí chtělo dokonce zrušit kuchyňky, aby přimělo studenty ubytované na koleji navštěvovat menzu častěji, což vedlo k protestům. Kousek pizzy v Udine vyjde nejlevněji na dvě a půl eura. Oběd v restauraci stojí od šesti euro nahoru, a to jen jeden chod, celá pizza je tu ovšem mnohdy levnější než ta ze stánku.
Udine není město pro internetové závisláky. Univerzita nám sice poskytla jakési přístupové kódy, ale i po dvou měsících stále nejsou platné a IT podpora hlásí „è strano“ – to je divné. Dříve než kavárnu s wifi najde člověk vchod do Narnie. Jediná možnost je pořídit si internet domů, avšak i na ten si pár týdnů počkáte, Italové se rozhodně nepřetrhnou. Údajně existují ve městě tři místa s wifi zdarma, ale zatím se jedná o neověřené fámy šířené místní radnicí.
V Olomouci si studenti stěžují na pomalý systém, v Bánské Bystrici si kolegyně stěžovaly na systém vyskakujících okének, my v Udine si nemůžeme stěžovat na nic, protože žádný systém nemáme. Přístup máme jen ke svému jménu, ani do předmětů nejsme zapsány. Také pátrání po učebnách je velmi zábavné. Na stránkách fakulty je potřeba najít rozvrh, což značně stěžují stále vyvěšené rozvrhy z let minulých, pak číslo učebny a adresu budovy, ve které se nachází. Tu jen vyhledat na mapě a směle poprvé na hodinu. Ouha. V ulici, v níž se má učebna nacházet, jsou troje dveře – první zamčené, druhé vedou do cestovní kanceláře, třetí do veřejné prádelny. Že by nám Hagrid zapomněl říct, jak se dostaneme do Příčné ulice? Kdepak, vyučuje se jinde, stačí sledovat studentku zacházející do uličky, která snad ani není na mapě.
Největším tajemstvím jsou ale zkoušky – zásadně se o nich nemluví. Informaci kdy, co a jak z pedagogů zahraniční studenti mámí jen velmi těžko, a to ještě musí počkat, až se vzpamatují z šoku, že vidí studenta z Erasmu. Většina se na ně totiž dívá jako na jednorožce, o kterém všichni slyšeli, ale nikdo jeho existenci nebere vážně, protože jej považuje za mýtus či legendu.
Kulturní vyžití v Udine je bohužel poměrně omezené – lístek do kina stojí 6 euro, se studentskou slevou o 50 centů méně (ve středu však studenti zaplatí jen 3 eura). Promítá se pouze v italštině, divadlo většinu času spí, výstavy téměř žádné. Za kulturou se musí do jiných měst – do 75 km vzdáleného Terstu, 56 km do Gorizie, 50 km do Pordenone (zvláštní je, že se říká „Když budeš zlobit, pošlu tě do Pordenone!“) či menších městeček, kde se často konají nejrůznější trhy. Sami Italové kultuře příliš nedají, místo výletu vezmou rodinku o víkendu do nákupního střediska. Kulturou rozmlsaní Olomoučané můžou leda tak točit palci.
Italové mají systém tam, kde by jej asi čekal málokdo, takže pokud si nechcete narazit na hlavu koupací čepici a přidat se do plavacího „vláčku“ některé z pěti linií na městském bazéně, plavání se vyhněte. Mezi další provozované sporty patří nakupování a sledování fotbalu.
Zatouží-li studenti po nějaké taneční zábavě či párty, je tady středa – den, kdy pití stojí „jen“ tři eura. V ostatní dny se napijete od pěti nahoru. Víno je ale dobré všude, sklenka stojí 1,5 až 3 eura. Italové milují diskotéky, hity 80. a 90. let a letní vypalovačky. Pokud si chcete opravdu zatančit, vyhněte se klubům a barům, které navštěvují Španělé – mají zvyk hrající hudbu přeřvávat a „přezpívávat“ nějakou vlastní skladbou, nejlépe španělskou a zpívanou falešně.
Zapadnout mezi Italy je vskutku náročné – ulice jsou plné lidí v šedé, hnědé, černé či tmavě modré barvě, modely jsou kopiemi těch z výkladních skříní. Každý náznak jiné barvy je považován za výstřednost, jasné barvy jsou tabu. Po ulicích je lepší se ploužit, rychlé pohyby (nedejbože běh!) Italy děsí. Platí tu: jste-li žena, pijte víno nebo spritz (vinný střik, míchaný perlivou vodou, častěji však s Aperolem), dámy pivo nepijí. Jste-li muž, pijte jej také, nikdo se vašemu zářivě oranžovému nápoji smát nebude.
Žádný Erasmák v Udine nebydlí na koleji (míst je málo i pro stálé studenty), a tak i my zakoušíme skutečný život v Itálii – mezi naše slasti a strasti patřilo a patří sehnání bytu (univerzita pouze poskytne telefonní čísla na realitní kanceláře), pořízení tzv. codice fiscale (kód používaný místo rodného čísla), vztahy se sousedy, rozpis odvozu odpadků, umývání společných prostor, soužití s dalšími třemi spolubydlícími jiných národností, nákupy potravin, vaření (jedině tak trochu ušetříme) či zajištění si připojení k internetu a mnoho dalších.
Občas nám tu přichází na mysl známé pořekadlo „navrch huj, uvnitř fuj“. Co tím konkrétně myslíme? Všude ve městě najdete odpadkové koše na tříděný odpad, i v nákupních centrech zahlédnete boxy s cedulkami: papír, plast, deštníky, což budí zdání ekologicky uvědomělého národa, jen však nastane „odpadkový den“, promění se večerní ulice v hotové smetiště. V pondělí a pátek se na ulicích hromadí pytle s netříděným odpadem, úterý je věnováno papíru a plastu. Kontejnery neexistují, odpadky se prostě v pytli, krabici či tašce pohodí na ulici, kolem jedné ráno si pro ně přijedou popeláři. Organické smetí, sklo, baterie a léky mají vlastní popelnice, ale málokdo se obtěžuje to dodržovat. Není proto žádné překvapení, když cestou do školy si to proti vám po chodníku vesele šine sem tam nějaká krysa. Ty dvě, co se nám pasou pod okny na dvorku, máme ale rády.
Pokud někdo očekával vážnou reportáž, omlouváme se, ale tady se vážně nic brát nedá. A protože tu k žití a přežití potřebujeme nadhled, prosíme o něj i vás.

text: Zuzana Indrová, Kateřina Slováčková

Udine

Počet obyvatel: 99 627
(k 31. 12. 2010)
Oblast: Friuli-Venezia Giulia
(severovýchodní Itálie)
Rozloha: 56 km²
Nadmořská výška: 113 m. n. m.

Anketa se studenty

1) Proč ses rozhodla studovat v Udine?

2) Jaký je rozdíl mezi tvojí univerzitou a univerzitou v Itálii?

paces-06-18

Sara Serena, 22 let, Madrid, pedagogika
1) Vybrala jsem si Udine, protože jsem se chtěla naučit italsky, nepožadovali předchozí znalost italštiny, a taky město má výhodnou geografickou polohu. Sama univerzita se mi ale až tak nelíbí, protože můj obor pedagogika tady neexistuje.
2) Rozdílů moc není, obě univerzity mají víceméně stejný program. Ale ve Španělsku máme více různých předmětů a oborů.

paces-06-11

Laetitia Boer, 31 let, Toulouse, francouzská filologie
1) Rozhodla jsem se studovat v Udine, protože jsem se chtěla naučit další románský jazyk a také navštívit místo, kde se narodili moji prarodiče.
2) Je to tady pro mě náročné, protože máme jen jednu zkoušku za semestr, ale ve Francii jsou aspoň dvě nebo tři průběžné zkoušky na předmět a to během semestru. Pochopitelně doma rozumím všemu, nemám takovou jazykovou bariéru a také předměty jsou zajímavější než v Udine.

paces-06-07

Eliška Luhanová, 24 let, Praha, výuka češtiny pro cizince

1) V Udine se mi líbila nabídka předmětů, je tady dobrá bohemistika a také jsem chtěla poznat lektorku češtiny, která vyučuje přímou metodou, z níž vycházíme i na naší fakultě v Praze. Tato problematika mě velmi zajímá a tady mám možnost zažít si hodiny češtiny a české literatury přímo v daném prostředí, zjistit, jakým způsobem se vyučuje, jaká témata se probírají a prezentují, na co se klade důraz. Další výhodou je ráz regionu – díky hranicím s Rakouskem a Slovinskem se tady mísí různé kultury a etnika, každé městečko je trochu jiné.
2) V Praze máme více různých předmětů, lepší spolupráci s kantory. Největším rozdílem je ale byrokracie – v Udine nejsou připraveni na zahraniční studenty, je tu nedostatek informací a nic tady nefunguje. Dostali jsme kódy na připojení k internetu, které nejsou aktivované, mapa budov neexistuje, takže učebny musíme hledat po celém městě sami, kladou důraz na zcela nesmyslné věci, jako třeba přes který hraniční přejezd jsem přijela, ale odkdy je zkouškové období se nedozvíme. To se v Praze stát nemůže.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

zpátky nahoru

Starší čísla časopisu k prohlédnutí

  • paces-01-2012paces-02-2012paces-03-2012paces-04-2012paces-04-2012paces-08 paces-07 paces-08
  • paces-09paces-10paces-11paces-10paces-10paces-14paces-15 paces-16
  • paces-17paces-18 paces-19 paces-20 21 obalka-21    23 24 25 26 27 28 Paces-29 pacesweb     paces-rijen2017     paces32-titulka